To bylo tenkrát, když testosteron bičoval moje tělo a já se řítil po kluzkým tobogánu závratnou rychlostí a v náhlých průhledech viděl ty příběhy, který se mi staly anebo nestaly, jako záblesky, blik, blik. Čím víc jsem věděl, kde v nich stojím, tím méně jsem tušil kam v nich směřuju a čím víc jsem věděl kam v nich směřuju tím míň jsem věděl, kde v nich jsem. Adéla mi na to řekla, že je to úplně normální a já to přijal a už vím, že se mi to všechno stalo, že mě to všechno tetovalo.
Ale to bylo tenkrát. To jsme byli mnohem starší, než jsme teď.